Tradiční balijský pohřeb

Tradiční balijský pohřeb jako oslava duše.

Už nějaký ten pátek trávím společně se svým manželem Václavem a dcerami čas na Bali. Bali je ostrov Bohů a démonů. Říká se, že když vás Bali zavolá, neměli byste váhat a co nejdříve vyrazit na cestu. A tak jsme vyrazili. Ostrov nás hned od začátku vítal s otevřenou náručí a skutečně obdarovával vyjimečnými dary poznání, pochopení a otevření se hlubší rovině spirituality. 

Jedním z velkých darů a obohacení pro nás byla účast na tradičním balijském pohřbu – neuvěřitelné ceremonii, která trvala celých šest dnů.

Balijský pohřeb je na rozdíl od toho západního časem oslav. A tak jsme 6 dnů společně s místními domorodci slavili smrt více než 100 leté ženy/matky našeho balijského souseda. S velkou zvědavostí jsme se na vše vyptávali a s úctou se zůčastnili.

Celá ceremonie, které se říká ngaben byla pro nás skutečně pozoruhodná. Duše zemřelé ženy dostala možnost uzavřít jeden kruh a postoupit na spirále věčnosti dál. Překvapila nás skutečnost, že člověk, který zemře, může trvat až 5 let, než si je rodina schopna finančně dovolit kremační ceremoniál, až pak se koná pohřeb. Je tomu tak proto, že pohřeb zemřelého je pravděpodobně nejdražším balijským rituálem. Cítili jsme se být poctěni, že jsme mohli nemalou část peněz darovat této rodině, a tím přispět na velmi finančně nákladnou ceremonii. Už jen to, že jsme mohli pobýt vedle pozůstalého zhruba 100 letého člověka (manžela zemřelé) a účastnit se tak krásného a veselého pohřbu jeho ženy, bylo pro nás poctou. 

Hinduisté vnímají smrt jako součást neustálého reinkarnačního cyklu, který pokračuje až do naprostého očištění duše člověka. Když duše dosáhne bodu úplného očistění, spojí se s Brahmá (bůh, stvořitel vesmíru). Pokud člověk žil obzvlášť dobrý život, dostane se do stavu moksha, kdy je propuštěn z reinkarnačního cyklu (dochází k ukončení tzv. samsáry, koloběhu života; tento termín se užívá především v hinduismu a má blízko k termínu nirvána, který užívají buddhisté).

A co vše se v těcho šesti dnech ceremonie dělo?

První den se hned ráno začala sjíždět široká rodina, přátelé a sousedé. V celé ulici hrála tradiční balijská oslavná hudba, kterou střídaly hlasité modlitby a mantry za zemřelou. Bylo pro nás velmi krásné vidět, jak se všichni lidé hromadně zapojují do příprav pohřbu. Ženy chystaly obětiny, vařily pokrmy a zapalovaly vonné tyčinky. Muži vyráběli z bambusů nosítka, rakev a další pomocná nosítka, které později sloužili na ceremonii. Dny byly dlouhé a postupně se sjíždělo více a více lidí, kteří se vždy s radostí zapojili do příprav. Opakovaně nás dojímalo v jaké pospolitosti a vzájemné spolupráci Balijci žijí. Každý večer při hlasité hudbě seděli všichni venku v ulici, na židlích a na zemi a odřikávali motlidby a mantry. Poté se při hudbě veselilo. Celých 5 dnů probíhalo v tomto podobném duchu radosti, oslav, jídla a příprav na samotnou ceremonii, která byla na programu šestý den.

Zcela zásadní pro nás bylo to, jak velmi odlišný pohřeb prožíváme v naší kultuře. Kolik nepochopení a zbytečné vážnosti tomuto okamžiku dáváme. A jak moc by bylo obohacující a osvobozující pohřeb prožívat s větším pochopením reinkarnačního cyklu duše. 

Pátý den ráno, když bylo vše už velmi okázale připraveno, se hned časně z rána začali sjíždět kněží. S vytrvalosti a zodpovědnosti začali vše rituálně očišťovat a světit. Světili rýži, ovoce, zvířata, vonné tyčinky, vodu i lidi. Byl to celodenní rituál, který byl opravdu uctivý a láskyplný k zemřelé ženě, že se nám tajil dech. 

Šestý den v 9 hodin ráno se začal tvořit průvod, který doprovodil ženu, položenou v rakvi, na místo, kde proběhlo spálení těla. Všichni jsme byli oblečeni v tradičním balijském kroji a požehnáni knězem, který nám pokropil hlavu a dal zrnka rýže na čelo a někomu pod krk. Během průvodu hrála gamelan (tradiční balijská hudební skupina) a nosiči waddhu (věž nosítek) se častokrát zastavovali. Rakev byla uložena na věži, se kterou nosiči točili, aby zmátli duši zesnulé, proto aby se nepokoušela vrátit domů. Když jsme dorazili na místo, kde se tělo pálilo poprvé, dopadl na nás smutek a uvědomění, jak je naše tělo pomíjivé. Zřejmě jsme byli jediní, kteří smutek prožívali. Vedle těla mrtvé ženy pokládali členové rodiny různé obětiny, zapalovali vonné tyčinky, dávali peníze a vyhazovali do vzduchu slepici. Zaujalo nás, že vedle těla připraveného ke zpopelnění, viselo na větvi stromu dívčí a chlapecké zlato-bílé oblečení. Je to znamení pro duši, sdělující, že je připravené nové oblečení pro její další sestoupení do lidského těla. 

Po několika pronesených modlitbách bylo tělo zesnulé zapáleno a s ním postupně shořelo vše, včetně obětin a přiloženého pečeného prasete. Všude okolo byl velký nepořádek a plno plastu od různých pochutit a pití. Plast a odpad se na Bali prostě neřeší, všude jsou ho hromady a bohužel odpad likviduje nádhernou přírodu. Odpad a nepořádek všude na Bali bylo něco, co nás neustále znepokojovalo. O to víc, když víme, že když přijde monzun a vydatné deště odnesou povalující se odpad z ulic do řek a do oceánu. 

Když vše shořelo, syn zemřelé Made smetl do kokosového ořechu popel a celý průvod se za zvuků hudby přesunul k moři, kde byl popel rituálně rozptýlen do moře a spálena věž waddhu. Poté se všichni přesunuli do chrámu a probíhala další ceremonie. Odpoledne se opět hodovalo a slavilo na ulici u domu pozůstalé rodiny. Bylo pro nás ctí, že jsme směli usednout na rohož a židle na vyvýšeném posedu se členy rodiny a sdílet s nimi kopec rýže z proutěné mísy, do které bylo postupně přidáváno nejrůznější maso a satay. Jedlo se pouze rukama, které jsme si předtím opláchli v témže kyblíku. 

Velmi drahá, přípravou velmi náročná a okázalá ceremonie obřadu ngaben měla nepochybně své kouzlo, ohromný spirit a neuvěřitelně uvolěnou a radostnou atmosféru. Jsme vděční, že jsme mohli být součásti zcela odlišného rozloučení se zemřelým člověkem. Získali jsme novou inspiraci k tomu, jakým způsobem jednou z tohoto světa chceme odcházet my. 

“Smrt je jen součástí dlouhého cyklu.”