Extatický porod císařským řezem

Píše se večer 7. září 2015 ležím se svým mužem v naší loži s vědomým, že za tři dny přivedu na svět plánovaným, císařským řezem naši dceru. Můj muž je lehce nervozní, neb si plně uvědomuje hloubku tohoto okamžiku, která do jeho života vnese  zcela novou energii. Poprvé se stane otcem. Ohromná příležitost k sebepoznání a transformaci. Má nervozita je v pokoji také přítomná. Blíží se můj třetí porod císařským řezem. Moje tělo se již začíná cítit trochu přeplněně. Krásných devět měsíců těhotenství se vůlí přírody blíží ke svému konci a já se už nemůžu dočkat, až poprvé přivoním k malému tělíčku našeho očekávaného dítěte. Jsem  si i vědoma úlevy, která se již za chvíli dostaví do mého těla, neb se již o něj nebudu muset dělit s mou dcerou, ale budu si v něm žít  zase jen sama se sebou. V tento večer usínám se slovy muže  vyrytými do své mysli i  srdce “ miluju vás obě a už se těším, až Sofinku budu držet v náruči, už jen tři dny a budu otec “. Cítím stékat po obličeji malé slzy vděčnosti a upadám do spánku.

AU… cítím silné kopnutí nožičkou. Dívám se na hodiny na nočním stolku. 3:30  ráno. Sofí je nezvykle  vzhůru. Jedinné co mě napadá je věta “ tohle není hodina ve kterou se po celých devět měsíců v břiše budila”. A usínám znovu s rukou přiloženou na břicho. Čtyři hodiny ráno a já se budím znovu. Praskla mi plodová voda. Mé srdce bije jako zvon v katedrále svolávající lidi na mši. Tiše budím svého muže a šeptám mu do ucha, že je čas jet do porodnice. Naše malá dceruška si sama řídí svůj příchod na svět, který je o tři dny dřív, než jsme všichni plánovali. Příroda je moudřejší, než diáře lékařů a přání nás matek. Odjíždíme vzrušeni do porodnice. Nic mě nebolí, jen sedadlo auta je  trochu víc promočené.

Příchod do porodnice je zvláštní. Prostředí je čisté a personál příjemný, přesto mi tu chybí stromy, zpěv ptáků, nebe a moje dvě dcery. Tak to je, tohle je součástí příběhu počátku prvního nadechnutí  našeho dítěte a neztrácíme čas tím co je okolo. Plně si užíváme s mužem přítomný okamžik a vše co se v nás děje. Ležím na pokoji, sestra mi měří tlak. Vše je v pořádku. Držíme se s mužem za ruce, usmíváme se a líbáme. Tolik se už těšíme. AU… přicházejí první kontrakce. Tisknu svému muži silně jeho ruku a zakousávám se do bílého polštáře, jako zvíře do kořisti. Tečou mi slzy po tváři. Ani nevím zda bolestí nebo tím, že ji mohu cítit. Je tak silná a tak krásná. Jsem šťatsná, že ty urputné křeče můžu cítit. Oznamují mi zvěsti o tom, že přichází na svět naše dítě. Nebojím se udělala jsem vše proto, aby porod proběhl co nejlépe. Připravovala a zdrojovala jsem své tělo poctivě na kraniosakrální terapii, prošla předporodním rituálem a dostala podporu své ženské linie i žen v ženském kruhu.

Sestra mě odváží na lůžku na porodní sál. Hladím své naběhlé, tvrdé břicho a mluvím k Sofince. Sděluji ji vše co se děje  tady z venku a vše co se bude dít v nastávajících minutách. Cítím ve svém srdci přítomnost lásky a něhy. Slovy  a dotekem přes břicho ji dávám podporu k jejímu velkému přechodu z vodní říše na pozemskou souš. ” Společně to zvládneme, ikdyž neprojdeš mými porodními cestami. Přesto to bude pro tebe velký a hluboký prožitek a my s tatínkem budeme celou dobu u tebe. A s láskou tě přivítáme mezi námi”. Nikdy jsem necítila vedle sebe láskyplnějšího a vzrušenějšího muže, než byl v tu chvíli teb můj. Jeho energie se střídala z pocitu nervozity do pocitů něhy a lásky. Byla to nádhera a já cítila jak samé Božstvo stojí při nás.

V sedě se předkláním a dělám kočičí hrb. Cítím jehlu jak ze zadu proniká mezi mé obratle pátěře. Zhluboka začínám dýchat, protože zároveň se dostavuje silná kontrakce. Dvojtá bolest se line mým tělem, ale mé myšlenky se upínají pouze k mé dceři, kterou již brzy budu držet v náruči. Musím to zvládnout ona mě teď potřebuje víc. Lehám si na operační stůl a přestávám cítit své nohy od pasu dolů. Mé srdce se mírně zrychluje a já začínám vědomě dýchat. Můj úžasný muž stojí u mé hlavy a drží mě za ruku. Nevidím jeho úsměv skrze roušku co má na obličeji, ale slova  z jeho očí mi stačí k uvolnění. Cítím v těle neskutečnou rozkoš. Mám pocit, že přichází z nohou a přitom s nimi nemůžu ani hnout. Cítím vzrušení ve své pánvi a přitomje umrtvená. Nevím co se děje, ale jsem šťastná jako nikdy před tím. Doktor přichází na sál, pozdravíme se. Je mi tak dobře, že celému zdravotnímu týmu a hlavně sobě popřeji s úsměvem ve tváři hodně zdaru a plně s důvěrou se oddám tomuto mocnému okamžiku. Je mi neskutečně krásně. S velkou důvěrou a zranitelností koukám do očí svého milovaného muže. Náš pohled vydá za tisíce slov. Naše oči mluví, i když ústav mlčí. Bože děkuji ti za tento krásný pocit. Nevím co se děje, ale mám pocit, že jsem v extázi. Nevnímám nic, než svého muže a ten překrásný pocit vibrací ve svém těle. Sestra mi oznamuje, že za pár vteřin bude Sofinka už ležet na mém těle. Nikdy předtím jsem to nezažila. Moje dva předchozí porody byly v celkové anestezii. Už vidím Sofinku, je tak maličká a celá od krve. Sestra ji pokládá na mé tělo a její malá hlavička zapadá mezi moje dvě naběhlá ňadra. Budí se ve mě zvíře a já mám velkou chuť olízat celé to malé miminko, jak neskutečně nádherně voní. Stopy od plodové vody se ztrácí v pórech mého těla a já svými rty laskám malou, vlasatou hlavičku. Ani nevím co prožívá můj muž, jen vidím jeho velkou ruku na malých zádičkách naší dcery, která se už přisává na mé prso. Její rty jsou tak hebké a já skrze ně cítím mírné vzrušení z našeho vzájemného milování. V tu chvíli vím, že nejde pouze o instinktivní příjem potravy, ale že jsme si tak blízko, jako když se milují dva milenci. Cítím neskutečnou lásku ke své třetí dceři. Krásnější porod jsem si nemohla přát pro ni ani pro sebe. Znovu děkuji Bohu, svému tělu, svému milovanému muži i lékařskému personálu za tento neobyčejný prožitek.

Sestra společně s mužem odchází omýt Sofinku a já ještě chvíli ve svých neutuchajících emocí štěstí a extáze nechávám plynout čas. Svým vědomým dechem opět začínám zdrojovat své tělo a s vděkem mu děkovat za jeho moudrost, sílu a výdrž. Byl to ten nejkrásnější porod co jsem si jen dovedla v rámci císařského řezu představit. Mám pocit, že kdybych rodila přirozenou cestou prožiji snad orgasmický porod. V porodnici zůstáváme přítomni bez jakéhokoliv oddělení od Sofinky s mužem oba dva po celé  4 dny. Potom odjíždíme domů vědomě se sžívat s naším malým pokladem.

Sdílím tento příběh, aby ho prach času nikdy neodvál. A jako podporu všem ženám, které se rozhodli, nebo musí z jakéhokoliv důvodu podstoupit porod císařským řezem. I tento způsob porodu, když se na něj vědomě připravíme a s láskou a úctou ho příjmeme do svého příběhu může být extatický a krásný, jako ten přirozenou cestou. 

S něhou všem nastávajícím matkám Jana.